Kolonizace digiprostoru

Původní text z roku 2025, ze kterého všechno ostatní vyrostlo. Zachycuje tehdejší východiska projektu.

Blogová série o digitálním já se později vydala jinou cestou a obraz kolonie, které jsme si nevšimli, nahradila jiným. Tenhle text ale zachycuje myšlenky, které jsem jinde nevyjádřil lépe, proto tu zůstává celý. Používá starší slovník (infoprostor, digiprostor, digijá), který ponechávám, aby bylo vidět, z čeho projekt vyšel.

Od fyzického k digitálnímu já

Představ si, že by ses narodil před tisícem let. Tvoje „já“ a pocit „moje“ by byly pevně spojené s fyzickým světem a s lidmi kolem tebe. Za svoje bys považoval nějaké místo a nějaké věci, možná by se ve tvé skupině uchytil tvůj příběh nebo vtip.

Před sto lety by tvoje „já“ tvořily i dopisy, deníky a fotografie v albu.

Dnes má každý svoje digitální dvojče, které ho provází světem internetu.

Data uložená v elektrických obvodech tvoří živou, svébytnou část identity. Patří do ní příspěvky na sociálních sítích, nákupy a vyhledávání stejně jako smích zachycený ve videích, zapsané myšlenky a vzpomínky uložené ve fotkách.

Každé z těchto stěhování přitom proběhlo rychleji než předchozí.

Magie křemíku

Občas slyšíme povzdech „kéž by existovala magie“, jako by náš svět byl obyčejný a nudný. Přitom v něm najdeme dost pozoruhodných věcí, které se magii v několika podobách podobají.

Jedna z těchto podob vznikla díky vědecké metodě. Opakováním pokusů a ochotou poctivě přijímat jejich výsledky lidé během několika stovek let zjistili, jak z kamenných krystalů získávat křemík.

Během několika desetiletí se pak lidstvo naučilo kreslit na čipy struktury tak jemné, že je pouhým okem nevidíme. Tím se otevřel přístup do digitálního prostoru.

Z kamenů vyrábíme čipy a z písku sklo pro obrazovky; pomocí elektronů jsme propojili planetu sítí. Technologický rozvoj nám během několika let zpřístupnil možnosti, které by našim prarodičům připadaly jako magie.

Neplánovaná kolonizace

Nevěděli jsme, že kolonizujeme, co bude možné ani k čemu to povede. Někteří lidé sice část vývoje předpověděli velmi dobře, v jiných věcech se ale hluboce mýlili.

Informační prostor jsme začali osidlovat bez jasného plánu a bez plného vědomí důsledků. Dnes v něm máme:

• e-mail a spam,
• naprostou ztrátu soukromí (pokud se hodně nesnažíme),
• reklamy všude v našem digitálním prostoru,
• záplavu dezinformací, ve které se obtížně orientujeme,
• sociální sítě s příchutí korporátního kapitalismu,
• a rychle se rozvíjející umělou inteligenci spolu s obsahem, který vytváří.

U každé z těch věcí jsme mávli rukou, protože ta předchozí už mezitím zevšedněla.

K takovému vývoji nebylo potřeba spiknutí. Nové území jsme nechali bez hlídání, takže ho mohl obsadit někdo další.

Struktura infoprostoru

Informační prostor vnímáme všichni při mluvení i přemýšlení. Je abstraktní a zároveň patří do reality, kterou prožíváme v čase a prostoru.

Ještě nedávno měnila svět především masmédia, která do našich osobních infoprostorů přinášela informace jedním směrem. S rozvojem digitálních technologií jsme začali měnit uspořádání infoprostoru a vytvářet v něm nová propojení. Přišlo nám přirozené a užitečné přesunout část svého vnitřního infoprostoru do digitálního prostředí, a to nejen prostřednictvím obrazovek.

Struktura dnes vypadá zhruba takhle:

• infoprostor — všechno, co lze vůbec mínit a sdělit
  • lidský infoprostor — ta část, na kterou dosáhneme smysly, řečí a myšlením
    • osobní digiprostor — část tvého vnitřního světa, kterou jsi přesunul do digitálního prostředí: zprávy, fotky, poznámky, historie hledání
  • digitalizovaný infoprostor — veřejný a sdílený digitální obsah, se kterým se tvůj osobní obsah ustavičně prolíná

Korporátní formování digitálního prostoru

Digiprostor má na rozdíl od infoprostoru uspořádání vytvořené lidmi. Dnes ho určují především velké korporace.

V začátcích internetu bylo uspořádání jiné a tehdejší možnosti nezmizely. S dnešními znalostmi a prostředky si můžeme digiprostor uspořádat i jinak, než jak ho nastavují Meta, Apple, Google nebo Amazon a navázané služby.

Jenže dnes si ani neuvědomuješ, že nějaký digiprostor zažíváš a že jeho uspořádání ovlivňuje, co se v něm děje. Nevíš, jaké systémy umělé inteligence ho celý pravidelně procházejí, vyhodnocují a mění. Děje se to každou vteřinu prostřednictvím automatů, jejichž činnost nevidíš.

Tvůj digiprostor je uložený u někoho jiného. Přes prvotní pokusy upravit tyhle vztahy pomocí GDPR ti firmy většinou nedovolí podrobně zjistit, jak je tvůj prostor na jejich serverech uspořádaný, jak je velký a co obsahuje.

Místo toho ti cpou pod nos věci, které bys ve svém infoprostoru nechtěl, protože mají spočítané, že nad tím mávneš rukou.

Mylný předpoklad digitální gramotnosti

Dřív si lidé mysleli, že se mladí naučí digiprostor tvarovat automaticky. Ukázalo se, že samotné vyrůstání s technologiemi nezaručuje jejich hluboké pochopení ani schopnost je ovládat. Někdy jsou pro ně technologie tak samozřejmou součástí života, že si jejich přítomnost ani neuvědomují.

Představ si, že umíš řídit auto, ale nemáš ponětí, jak funguje motor, jak se auto vyrábí, z čeho se skládá a proč. Podobně jsou na tom mnozí mladí lidé s digitálními technologiemi: umí je používat, ale nerozumí tomu, co se děje pod kapotou.

Je to generace narozená v kolonii, která kolonii nepozná, protože nic jiného neviděla.

Vzpomínka na jinačí internet

Než nastoupily velké firmy, byl internet příjemné „místo“, kde byl kontakt mezi lidmi na dnešní poměry neobvykle osobní. Prostředky, které to umožňovaly, nezmizely. Přestali jsme je používat a zajímat se o ně, protože se zdálo jednodušší někam se přihlásit a nechat si všechno zařídit.

Tuhle dnešní magii vytvořili vědci a inženýři na základech matematiky, fyziky a logiky. Můžeme jí porozumět, rozebrat ji a znovu složit. Zároveň o ni můžeme snadno přijít, pokud nebudou čipy nebo lidé, kteří jim rozumějí.

Cesta zpět

Svůj digitální život si můžeš znovu uspořádat sám. Přitom můžeš dál používat prostory, na které jsi zvyklý, a změnit způsob, jakým k nim přistupuješ a jak je využíváš.

Můžeme si ujasnit, jaký digitální svět chceme a co pro něj můžeme udělat.

Informační smetana

Vlastní mlýn má jednu nepříjemnou vlastnost: skoro všechnu práci kolem něj dělá znovu každý, kdo si postaví svůj. Bezpečnostní skeny kontejnerů a knihoven si musíš zaplatit sám, nebo si na ně postavit vlastní postup. Každé rozhraní, na které se chceš napojit, si musíš prostudovat, obalit a pak hlídat, kdy se změní. Ke každé z těch věcí dnes umíš pustit agenta, jenže agentů je pak spousta a tokeny stojí peníze. Pro jednoho člověka je to nadlidské úsilí a nakonec i drahé.

Přitom výsledek té práce je skoro vždycky stejný. Sken konkrétní verze knihovny dopadne u tebe i u mě identicky. Napojení, které mi funguje, bude fungovat i tobě. Postup, jak se něco dělá, je po prvním sepsání zadarmo pro každého dalšího. Práci sdílet nejde, její výsledky ano, a to je ta smetana, kterou je možné sebrat ze společného mléka.

Sdílet výsledek ale znamená někomu věřit. Když si stáhnu tvůj sken, spoléhám na to, že jsi ho nezfalšoval a že tvůj stroj v tu chvíli nebyl cizí. Proto tenhle způsob sdílení něco předpokládá: společná pravidla, pod která se lidé podepsali. Ústava dává důvěře adresu. Nevím, jestli je náhodný člověk z internetu poctivý, ale vím, kdo podepsal totéž co já, komu se dá napsat a co se stane, když se ukáže, že podklad byl vymyšlený. Záruka to není, něco jiného než náhodný repozitář to je.¹

Ten vzorec není nový a není ajťácký. Konzumní spolky vznikaly proto, že nákup ve velkém a kontrola kvality zboží jsou drahá práce, kterou nemá smysl dělat v každé domácnosti zvlášť. Farmářské spolky sdílely stroje, osivo a znalost, co na jaké půdě roste. Obecní spolky si předávaly, jak se vyřizuje úřad a co se osvědčilo sousedům. Vždycky se sdílel výsledek nákladné práce, ne ta práce sama. Mlýny dovolují dělat totéž s věcmi, které dnes stojí čas a peníze: se skeny, s vyzkoušenými napojeními, se skilly, se zpracovanými znalostmi. A takových oblastí je ve společnosti celá řada.

Ten vzorec jde protáhnout tam, kam ho dotáhly i ty staré spolky: spojit spotřebu do nákupů ve velkém a na společnou práci zaměstnat reálné lidi. To druhé je důvod, proč „za náklady“ neznamená zadarmo — do nákladů patří víc než férové platy pro ty, které to zaměstná, jen je platí členové sami sobě a ne cizímu majiteli. Zase ale platí, že tohle je směr, ne popis toho, co běží: závisí to na počtu lidí a dnes z toho neběží nic.

Alternativa, kterou máme dnes, je, že tuhle práci dělají za nás firmy a platíme za ni pozorností a daty.² Neříkám, že to nefunguje. Říkám, že je to skoro jediná zbylá možnost a že u ní nemáme jak zkontrolovat, co se s tím platidlem dál děje.³

Druhá podmínka je jazyk. Sdílet se dá jen to, na čem se lidé domluví, a společenské diskuze se běžně nedostanou k závěru, protože si dvě strany nerozumějí dřív, než se stihnou pohádat.⁴ Tady vidím pro jazykové modely použití, které mi přijde důležitější než psaní kódu: model umí přeložit jeden úhel pohledu do slovníku toho druhého a ukázat, v čem se ti dva vlastně neliší. Nerozhoduje za nikoho, jen pomáhá dojít na místo, kde se rozhodnout dá.

Takhle chápu „vzdělání“ v tomhle projektu. Ne kurzy, ale sdílená knihovna toho, co už si lidé podepsaní pod stejnou ústavou vypracovali. Sdílí se v ní výsledek, ne člověk, který ho vytvořil: čl. 6 zakazuje uchovávat obsah činnosti členů a platí i tady, takže knihovna eviduje sken, ne toho, kdo ho použil. A protože je to text v Gitu, platí na ni fork. Když se federace zvrhne, knihovna odchází s tebou.

Pod tím vším přitom leží docela prostá věc: počítače a obrazovky měly věci ulehčit, ne zkomplikovat.⁵ Nainstalovat telefon, postavit web, vybrat dětem hry — tyhle věci se dají udělat jednou pořádně a výsledek sdílet, místo aby s nimi každý bojoval zvlášť a platil za to pozorností.

Kolonizovali jsme nevědomky a o kolonii jsme nevědomky přišli. Podruhé už to můžeme udělat s otevřenýma očima.